Moje touha vypadnout z Čech je asi tak stará jako Brumbálovy fousy. Už na gymplu v sekundě jsem naší třídní řekla, že budu jednou žít ve Španělsku. Ta se chudák jen vytřeštěně zeptala: „A ví o tom maminka?“
Ne, že by se mi Čechy nelíbily. Ale co se mi protiví odjakživa, je česká, tolik pověstně švejkovská vychcanost. Závistivý lidi, který koukaj jeden druhýmu do talíře. Stačí si vzpomenout, jak se v dobách Voldemortovy vlády klepala v neděli paličkou na maso utěrka, jen aby si sousedi mysleli, že máme na řízky! Netvrdim, že takový jsou všichni, ale bohužel podíl lidí, co jsou sami líný zvednout zadek, a pomlouvaj ty, co něco dokázali, je tu velkej. A navíc to počasí… moje provozní teplota je kolem 30 stupňů, a tak dávno šilhám po nějaký oáze tepla.
Rozhodla jsem se proto odjet do zahraničí hned po státnicích na vejšce. Prvotní plán byl Amerika, kam mě to táhne už od roku 2002, kdy jsem měla možnost během měsíce procestovat kousek západního pobřeží. Ale vlastně mi bylo tak nějak jedno, kam se vydám. Chtěla jsem cestovat, poznávat lidi, kultury…svět. Nechtěla jsem jedinou věc – potkat někoho, kvůli komu bych tu zůstala. A proto jsem přesně 2 dny po státnicích potkala Adama 🙂 .
On o mojí toulavý duši věděl od začátku, stejně jako já to, že je tátou dvou skvělejch kluků. Byly jen dvě možnosti. Rozejít se hned nebo najít řešení. A ačkoliv to nebylo jednoduchý a hledali jsme ho tři roky, nakonec jsme se rozhodli vyjet.
Nejsme žádný ultimátní motorkáři. Oba jsme odjakživa měli zalíbení v chopperech, obzvlášť Harleyích, ale ani jeden jsme až do léta 2017 neměli na motorku papíry. A tak jsme se rozhodli si tenhle sen splnit spolu. Po splnění zkoušek jsme hledali motorky, který by nám vyhovovaly. Cesta to byla trnitá, nicméně na konci srpna jsme se stali hrdými majiteli našich pekelných strojů a plánování cesty mohlo definitivně začít…
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď