Na začátku března jsme se úspěšně přestěhovali a absolvovali první kolo v prodávání našich věcí. Tady se nám nejlíp osvědčila aplikace LetGo, která funguje v podstatě jako bazar. Vyberete si, co prodáváte, z jakýho jste místa, nahodíte fotky a krátkej popis a cenu, a pak už vlastně jen čekáte, kdo se vám ozve. Mimo LetGo jsme taky naše věci umisťovali na nejrůznější facebookové bazarové i místní skupiny. Stačí v podstatě naklepat do vyhledávače město, odkud jste a přidat něco jako „kupujeme a prodáváme“, „bazar“, „bazárek“ a facebook vám sám vyplivne vhodné stránky.
Kromě věcí, které nám nebylo líto vyhodit nebo se jich vzdát, jako nábytek, nádobí, část oblečení a podobně, jsme ale řešili, co s věcmi, které nám byly blízké – knihy, dekorace, sportovní vybavení, moje bižuterie, oblečení, boty a další. Přece jen, když něco máte opravdu rádi a pojí se vám s tím hezké vzpomínky, není jen tak posunout to cizímu člověku. A proto jsme si usmysleli, že těsně před odjezdem uspořádáme rozlučkovou párty, na které nabídneme tyto věci k odkoupení kamarádům. Už předem jsme věděli, že cenu nebudeme u většiny věcí určovat pevně, že necháme na nich, kolik nám koupí chtějí přispět na cestu. A bylo to jedno z našich nejlepších rozhodnutí. Nejen, že párty na rozloučenou byla nezapomenutelná, ale získali jsme díky ní i spoustu peněz, které nám opravdu hodně pomohly s koupí cestovního vybavení. A navíc víme, že věci nám drahé jsou v opravdu dobrých rukou. (Ještě jednou díky, kamarádi!)
Už od ledna jsme přemýšleli, co si vlastně máme vzít s sebou a tak jsme včas věděli, čeho se potřebujeme zbavit a co nám naopak chybí. To byla klika, protože řešit ke všem stresům se servisem motorek, prodejem věcí a balením ještě nějakou krizovku s vybavením, to už by bylo maso. Ale ne, že by to balení probíhalo až tak hladce 🙂 . Původně jsme chtěli měsíc před odjezdem udělat balicí zkoušku, kdy bychom všechno zabalili a vyrazili třeba na víkend, ale nějak pořád nebyl čas a neměli jsme všechno pohromadě, až jsme se jeden nedělní večer najednou rozloučili s rodinou a zjistili, že to musíme všechno sbalit a nahodit na motorky na první dobrou.
Takže náš plán, jak den předem všechno hezky zabalíme a nahodíme na motorky, pak si dojdeme na poslední večeři a ráno už jen sbalíme spacák a kartáčky, tak docela nevyšel. Což je hodně nadsazený označení pro hektický balení celou noc, vyndavání a vyhazování věcí, který se nám prostě nevešly, pár hodin spánku a ranní znovu balení původně zabalenejch a vyhozenejch věcí a ještě jsme nesbalili garáž a vlastně ještě tohle do kuchyně, sakra, to se nám nevejde, ale potřebujeme to…
No, abychom to zkrátili. První den jsme vyjeli cca v 6 hodin večer. Teda… vyjeli. Na první pokus jsme ujeli přesně 40 metrů, než jsme zjistili, že jsme to na ty motorky nahodili úplně debilně a bylo otázkou vteřin, než by to jeden z nás (nebo oba) položil. A tak jsme všechno z motorek museli pěkně uprostřed jedný z hlavních libereckých ulic z motorek sundat, vyhodit do přilehlých popelnic ještě zhruba 10 kg věcí (hlavně jídlo na cestu) a na dvakrát to s pomocí 20 nových gumicuků (díky, Tome!) přebalit. Zasloužilí motorkáři se teď svíjej smíchy, co ty dvě jelita prováděly, ale co, no. Určitě by bylo rozumnější se na takovou cestu vydat aspoň s minimálníma zkušenostma s cestováním na motorkách (jak jsme jeli na naši první dovolenou s mega krosnama na zádech snad ani nepočítám), ale to by nebyla ta správná sranda.
Ptáte se, proč jsme prostě nevyjeli o den pozdějc, když jsme nikam nespěchali? Za prvé loučení s rodinama bylo už tak těžký a nechtěli jsme ho absolvovat podruhý. A za další… už jsme prostě chtěli bejt na cestě. Poslední 2 měsíce byly plný neustálýho stresu, přemejšlení a vymejšlení a už jsme za tim prostě chtěli udělat čáru a vyrazit. První večer jsme tak dojeli jen na Kristýnu 🙂 . Ale byli jsme na cestě a to pro nás bylo to hlavní.
Anička
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď