Příjezd do Švédska stál fakt za to. Na rozdíl od Dánska, který nás přivítalo sluníčkem a kulervoucím výhledem, vůní moře a pocitem vjezdu do Valhaly, na nás Švédsko ze začátku nenechávalo zrovna nejlepší dojem.
V Dánsku jsou silnice v perfektním stavu, doprava tam šlape jako hodinky a každá vesnice je něčim neuvěřitelná a zajímavá. Ve Švédsku nás hned za pasovou kontrolou vyklepaly díry na silnici a mě málem přejel kamioňák. Dobře, Švédsko, tohle ti odpouštim, protože to byl Polák. Ale ten šílenej vichr na mostě přes Öresund, spojující dánskou monarchii se žlutomodrym světem, i na celym zbytku cesty sis fakt mohlo odpustit. Kolikrát jsme museli jet nakloněný jak věž v Pise, abychom vůbec zůstali na silnici.
Protože už jsme několikátej den bivakovali v lesích, abychom ušetřili za kempy, shodli jsme se, že by nám jedna noc v civilizaci prospěla. Samozřejmě, že hlavní důvod nebyla naše touha po sprše (na takový prkotiny rozpočet nečerpáme), ale nutnost připojit Jacka na nabíječku a zjistit, proč mu sakra pořád svítí na tachometru ten červenej klíček. A tak jsme to zakempili na parkovišti u Lidlu, a u svačiny na zemi mezi motorkama (jediný místo, kde se dalo schovat před krutym severnim větrem), jsme googlili nejlevnější místo ke spaní. Narazili jsme na jakousi Hanksville Farm, kde nám telefonicky potvrdili, že můžeme přijet i s motorkama (tónem, že jsme uplný idioti, že se na takovou samozřejmou věc ptáme).
Na farmu jsme dojeli až dost večer, ale vzhledem k tomu, že se blížil slunovrat a tedy nejkratší noc v roce, bylo i v 10 večer světlo jako ve 4 odpoledne. Hned při příjezdu nás potěšilo, že na parkovišti stálo několik motorek a pár fousáčů nám kynulo na pozdrav. No aby ne. Hanksville Farm je totiž, jak jsme záhy zjistili, motorkářsky dost profláknutý místo a tak se tam sjíždí prakticky výhradně jen jezdci na pekelných strojích. Majitelé, příjemní šedesátníci jsou taky sami bajkeři a celej bar byl posetej nálepkama a nášivkama těch nejslavnějších klubů, které je navštívily (a i my jsme tam nechali naši HH nálepku – díky, Ondro!). V tu chvíli nám došel ten tón při našem, pro ně nepochybně slabomyslném, dotazu, zda můžeme dorazit na motorkách 🙂 .
Večer jsme zjevně zpříjemnili i osamělýmu motorkáři Frankovi, kterej skákal radostí, že přijel někdo, s kym si pokecá německy. No a díky němu jsme se taky dozvěděli, že druhej den po našem příjezdu se na farmě bude slavit slunovrat, což je ve Švédsku velká událost. Všichni nás zvali, abychom se k nim připojili, ale my docela váhali a to kvůli financím. Protože se chystala mega tabule, nebyla ta akce právě nejlevnější. Na vážkách jsme byli až do druhýho rána. Ale v noci pršelo tak hrozně, že se nám voda dostala do všech zavazadel a nám nezbylo, než začít sušit. Tak jsme si řekli, že bohové asi chtěj, abychom zůstali a koneckonců – o čem cestování je? O poznávání novejch kultur a zvyků. Zažili jsme tak pravej švédskej slunovrat a rozhodně nelitujeme!
Slavnost začala stavěnim něčeho jako naší májky. Společně jsme natrhali listí a kytky, kterýma se ozdobily dva kmeny stromu, který měly tvar kříže. Na ramena se potom zavěsily věnce ozdobený kytkama a stuhama a vypadalo to vážně nádherně! Potom se zpívaly švédský písničky a tancovalo se a říkám vám, že bych vám fakt přála vidět drsný motorkáře v kůži, jak tancujou kolem tý májky a napodobujou kuřátko, slepičku a prasátko!
Potom se Ann vytáhla s úžasnym jahodovym dortem (jahody jsou nejtypičtější slunovratový ovoce) a následovala mega hostina, na který jsme mimo jiný ochotnali třeba marinovanýho sledě (za syrova, s koprem), kterej nás fakt mile překvapil. Vtipný taky bylo, když se rozdaly zpěvníky a všichni zpívali švédský písničky, jejichž slova jsme neuměli ani přečíst, natož vyslovit! Ale byla to nádherná událost a my jsme z Hanksville odjížděli s tím, že se tam stoprocentně vrátíme.
Anička
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď