Příběh o tom, co se stane, když přijde to, čeho se bojíte nejvíc – vážná závada na jedný z motorek.
To se takhle Yolandi po příjezdu do Německa rozhodla, že už ji vlastně ten dlouhej přejezd nebaví. Hele sorry, v kuse tak 9 hodin denně, z toho vlastně furt 120 po dálnici, co z tý cesty má, že jo. A že by chtěla taky něco vidět. A tak asi 20 km před Hamburkem začala stávkovat. Z vejfuku jí zuřivě práskalo, sem tam vyšlehl plamen a na protest pak ještě radši zhasla motor.
Takže jsme na krajnici fofrem položili helmy a já běžela kus zpátky s mojí zářivě modrou bundou, kterou jsem použila místo výstražnýho trojuhelníku. (A od tý doby už vždycky vozíme žlutý vesty na vrchu.) Co teď? Zjevně je problém v zapalování, zkusíme teda vyměnit svíčky. Vruuum, vruuuum, řekne Yolandi, ujede 200 metrů a začne znova to stejný divadlo. Oukej, svíčky nepomohly.
Pomalu jsme se doplazili na nejbližší benzínku, kde jsme poslali SOS Martymu, strašně pohodovýmu fousatýmu motorkáři ze severu Čech, kterej mi na Yolandi prodával nový tlumiče a kterej, byť nás prakticky nezná, hned nezištně nabídl pomoc na dálku. (Čehož si strašně vážíme, tenhle kluk si chce otevřít svůj HD servis, má práce a svejch starostí nad hlavu a stejně kdykoliv jsme ho požádali o pomoc nebo konzultaci, nikdy nezaváhal.) Marty nejen že se okamžitě snažil poradit, ale celej víkend si s náma psal a dokonce volal o radu svýmu kamarádovi až do Ameriky. Chápeš, kdo z cizích lidí pro tebe tohle udělá??
Nicméně bylo brzo jasný, že bez servisu to tentokrát nepůjde. A tak jsme se modlili, aby měl v pátek navečer (protože kdy jindy se ti něco takovýho stane, žejo), jeden ze 2 HD dealershipů, který v Hamburku jsou, otevřeno. Volba padla na Harley Davidson Hamburg Nord, kde měli otevřeno do 7. My se tam doplácali o půl 6. Na recepci mechaniků seděl hrozně příjemnej týpek, kterej měl místo jedný nohy protézu a v srdci obrovský pochopení pro naše trable a hned nás ujistil, že nám samozřejmě pomůžou. Což je taky takovej malej zázrak, vzhledem k tomu, že všechny tyhle servisy maj běžně natřískáno tak na měsíc dopředu. Steffen nám udělal kafe, řekl, ať si zatim prohlídneme v prodejně mašiny a jeho kluci se na to vrhnou.
Během 10 minut přišel, že má super zprávy, že to bude jen vodou. Víčko nádrže mi totiž zjevně uplně dobře netěsnilo, a tak jsem měla v nádrži na 5 litrů benzínu 2 l vody. Paráda, říkáme si, když tu se ze dvora ozve nám už dobře známé práskání. Ajaj. Takže to nebyla voda. Po další třičtvrtě hodině nám kluci řekli, že by jedna část modulu zapalování mohla mít problém. A že ji na skladu sice nemaj, ale že ji vyšťouraj z jedný motorky, co maj na krámě. V tu chvíli přišel mechanik s tim, že je 7 hodin a on končí. To jsme ale byli v pěkný prdeli, protože do nejbližšího kempu to bylo 35 kiláků, který by Yolandi určitě neujela a Jack nemá ani sedačku ani stupačky pro spolujezdce.
Naprosto jednoduchý řešení, který by nás ale ani ve snu nenapadlo, měl opět Steffen. Mrsknul po mně klíčky a z krámu vytlačil fungl novej Harley Davidson Street Rod 750. “Zejtra ráno se kolem 11. vraťte, tvoje motorka bude opravená,” řekl mi ten anděl páně a jako by se nechumelilo, strčil mi ještě kartičku se svym soukromym číslem “pro případ, že byste měli v kempu problém.” Jsem naprosto přesvědčená, že by nás snad nechal spát u sebe doma.
Vůbec nechci působit jako nevděčník, ale ta jízda do kempu byla hrozná. Nejen, že je tahle motorka jakejsi hybrid mezi Harleyem a motorkou do města, což je příšerná kombinace, ale vůbec nechápu, kde to jako má těch 750cc, protože jela jako kdyby to byla 125. Do toho si přidejte spojku, která zabírala až úúúplně na konci (uplně jsem slyšela Elsu, jak mi do ucha řve Let it go!) a strach, že tu čivavu někde položim nebo třeba odřu zipem bundy. To, že jsem na ni neměla pojistku a ani Steffen po mně nechtěl nic podepsat kromě papíru, že ji mám na den půjčenou, už je vám možná jasný.
Nicméně jsme úspěšně dorazili do kempu a druhej den zpátky do HD. Tam už se na mě Steffen vítězoslavně zubil, že gut, mám to opravený. Hurá! Zaplatila jsem a vyrazili jsme. Vymotali jsme se z Hamburku (mimochodem, v horšim městě jsem asi ještě neřídila – každejch 20 metrů semafor a neustálý zácpy, kde nám ani motorky nepomohly), konečně vyjeli na dálníci…. PRÁSK, PRÁSK…..tudu dum tum. Yolandi opět mrtvá. A to už byla fakt krize. Hodinu od servisu, kterej už byl navíc samozřejmě zavřenej, na dálnici, 40 km do nejbližšího kempu. Asistenční služba nám taky nepomohla. Takže co teď?
Volám Steffenovi, že je to blbý, oprava se nezdařila, pacient opět zemřel. Ten nám ale taky jinak pomoct nemohl, tak aspoň zajistil, že hned v pondělí ráno se na to přednostně vrhnou. No hororovější jízdu jsme nezažili. Na výstražnejch blikačkách, v odstavnym pruhu, na zádech vyvěšený žlutý vesty, jsme se snažili odplížit ke kempu. Cesta nám trvala 5 hodin. Popojet, zastavit, nechat vychladnout. Popojet, zastavit, nechat vychladnout. A takhle po dálnici, kde kolem tebe svištěj auta klidně dvoustovkou. No posraná jsem byla až za ušima, obzvlášť u nájezdů, kde jsme se modlili, aby to do nás nikdo nenapálil. Ale jiná možnost nebyla. Takže zase popojet, zastavit, nechat vychladnout. (Ona totiž Yolandi za studena fungovala, proto na to kluci to ráno nepřišli. Problém přišel, až když se dost zahřála.)
No do kempu jsme úspěšně dorazili a strávili tam zbytek soboty a neděli. V pondělí ráno jsme se vrátili na místo činu, kde už na nás čekali mechanici v plný polní. Zkrátim to. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jednou musel kluk Yolandi ze zkušební jízdy dotlačit (to prostě vidět nechceš) a po 9 hodinách práce přišli s tím, že je potřeba vyměnit celej modul zapalování. Sranda za 500 euro. A tim myslim pouze tu součástku, nikoliv k tomu ty hodiny práce. Kromě toho mi ještě odvrtali kryt vzduchovýho filtru, kde se protáčely šrouby a to, že měli na skladu úplně poslední kus nacházející se v celý Evropě už mě snad ani nepřekvapilo. Psychicky jsem se totiž totálně klepala při představě, kolik mě tahle sranda bude stát.
HD dealership Hamburg Nord se ale zachoval neskutečně laskavě. Nejen, že mi od opravy odečetli komplet celou částku, kterou jsem u nich nechala už v ten pátek (čili mi i dali zadarmo ty součástky, který v pátek použili), ale napočítali nám dobře jen polovinu těch hodin, který nad tim opravdu strávili. To, že ještě vyměnili Adamovi spojkovej kabel a seřídili nám oběma karburátor byla už jen taková třešnička na dortu. Ale abych nezanechala mylnej dojem, i tak jsme tam nechali opravdovou pálku.
Tenhle příběh ale krásně ukazuje, proč máme HD komunitu tak moc rádi. Nikde, kde jsme byli, nás nenechali ve štychu a vždycky pro nás všichni udělali mnohem víc, než by museli. Harleyáři obecně nemaj uplně nejlepší pověst, často působěj jako banda zazobanejch namyšlenců, co nosej značkový hadry snad i když jdou s košem. Ale ta pravá HD komunita je jiná, podporující, otevřená a nám zatím vždycky podala pomocnou ruku. Nikdy se nám nikdo nikde nevysmál, že nenazýváme věci správně odborně, nebo že toho o motorkách nevíme tolik. Nikdo si na nás nezvyšoval ego, nikdo na nás nekoukal jako na zelenáče, i přesto, že jima jsme – a mně je hrozně líto, že se tohle velmi často děje v Čechách. Český motorkáři se rádi nazývají rodinou. Ale o rodinu, kde jeden druhýho ponižuje a vysmívá se mu, jen aby se sám cejtil líp, já osobně nestojim. Čest všem motorkářům (i jiným lidem), kteří takoví nejsou!
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď