Vzhledem k tomu, že peníze na dovolenou padly na opravu motorek, vyrazili jsme v září po krátký zastávce v Čechách rovnou směr Španělsko. Plán byl jednoduchej – poohlídnout se po nějaký práci, bydlet na Workaway a na zimu se pomalu přesunout na Kanáry.
V Čechách v tu dobu začala bejt už docela vlezlá zima a i z předpovědi jsme věděli, že Německo na tom není o moc líp. Navíc se za náma valil dešťovej mrak, kterej nás cestou občas laškovně pár tisícema litrů vody pokropil. Proto jsme si gratulovali, když jsme navečer k prvnímu kempu dorazili sušší s bouřkou v zádech.
V noci jsem ale rychle pochopila, že dobrej pocit z cesty byl silně předčasnej a že ten zatracenej hermelín, kterej si hověl na dně Adamovy brašny (která se mimochodem cestou neustále zahřívala o výfuk, jak jsme zjistili později), asi nebyl nejlepší volba na večeři.
Celou noc jsem se proválela v křečích a o nějakym odpočinku před další cestou nemohla bejt ani řeč. Jenže předpověď byla neúprosná. Přes den 11 stupňů, v noci 4. A pokud nehejbnem zadkem a sakra rychle z Německa nevypadnem, bude to jenom horší. A tak nezbylo nic než ráno vyjet. Kompletní balení obstarával Adam a já se válela pod motorkou zkroucená do kozelce.
Takovou cestu prostě zažít nechceš. Příšerná zima, křeče jako prase, při kterejch jsem skoro nedokázala držet řidítka a zastavování na každý benzínce byla naprostá nezbytnost. Jenže bouřka se blížila. Díky neustálým zastávkám jsme museli najít kemp o 150 km dřív, a i tak jsme se tam dohrabali až skoro v 10 večer. Na poslední čerpačce jsem neměla daleko k slzám. Takhle hrozně fyzicky mi snad ještě nikdy nebylo a do toho už dávno lilo jako z konve. Představa stavění stanu bez možnosti zahřátí se byla hrozná, to, že druhej den na sebe budu muset navlíknout ty totálně promočený hadry (ani nepromoky nepomohly) a znova vyrazit, ještě horší.
V kempu nás čekal majitel (ačkoliv už byla recepce dááávno zavřená), věkem něco přes 60. Hned jak nás viděl, zatáhl nás do svojí (taky už zavřený) hospody, a udělal mi grog. No…grog. Dal mi hrnek horký vody a lahev rumu, asi viděl, že to fakt potřebuju. A seděl tam s náma do půlnoci, dokud jsme se nezahřáli a vyparávěl nám, jak když ho kemp přestane bavit, vydá se na Ibizu a tam hraje jako DJ.
Věděli jste, že v tamních klubech hrajou DJové dokonce i na záchodech? Fakt, mrkněte na YT 🙂 A tak jsme na cestách potkali dalšího neuvěřitelnýho člověka, co nabídl pomoc v nouzi. A to jsme u sebe neměli ani euro a on nebral karty. Nechal nás tam, jak dlouho jsme potřebovali, my tam nakonec strávili dva dny, každý ráno se přišel přesvědčit, že máme všechno a ještě jsme za to všechno zaplatili pakatel.
Ve Francii, kde začalo bejt už konečně teplo, jsem s láskou vzpomínala na záchody na německejch benzínkách, protože zatim mám z týhle země pocit, že navrch huj, vespod… A když jsme po dalších 2 dnech konečně dorazili do Španělska, vítalo nás nádherný teplo, a v kempu na pobřeží Costa Brava i dva holandský blázni, který se vydali na Dakar, věnovali nám malou “pec”, která přeměňuje oheň, kterej v ní zapálíte na elektřinu, takže si můžete nabít telefon a báječně se s náma opili.
Lidi, cestujte. Zažijete věci, který si za peníze nekoupíte. (Třeba salmonelózu. 🙂 )
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď