Estonská sauna na eko farmě s oslem, polem šafránu a solární energií v srdci Valencie (Španělsko)

Když jsme se ve Španělsku rozhodovali, kam bychom se vlastně měli vydat, padla volba na Valencii a její okolí díky doporučení kamarádova kamaráda. Ten nás upozornil, že jsme blázni, když jedeme do Špáňa na podzim za prací, protože sezóna namaštěnejch těl na pláži, prolejvající se levnou sangrií z místních obchodů a vítající kohokoliv, kdo mluví i jinak, než španělsky, je nenávratně pryč, stejně jako sběr vína.

A tak že jediná naše šance by mohla ležet právě kolem hlavního města týhle stejnojmenný provincie, protože tam bude teď zhruba začínat sezona pomerančů, mandarinek a dalších citrusoidů.

Cesta do hor

A tak jsme propátrali Workaway a napsali na zhruba 60 míst, který by připadaly v úvahu. Nejrychleji se nám s pozitivní odpovědí ozvali Ingrid se Sanderem, dva Estonci žijící v horách nad vesničkou Siete Aguas, kam jsme se taky vydali. Obzvlášť vtipná byla poslední hodina cesty, kdy jsme v tý díře po granátu totálně zakufrovali, protože navigace nás prostě nebyla schopná na tu králičí stezku do hor navést.

Po asi osmym otáčení se na další písčito-kamenitý cestě, která, ač zprvu vypadala nadějně, tak se těsně u konce zlomyslně proměnila v příjezdovou cestu k baráku, jsme toho začínali mít plný zuby a Adámek šel radši prozkoumat terén pěšky. Což se ukázalo jako nejrozumnější, protože už po zhruba 10 minutách pobíhání sem a tam tu zatracenou cestičku do hor našel. To už se ale pomalu začalo stmívat a jízda to teda byla hororová, obzvlášť když za skoro každou zatáčkou vyskočil do cesty, kam by se vešly pohodlně vedle sebe tak dvě kola, králík a začal kličkovat přímo před motorkou.

„Na cestování je boží to, že člověk boří zdi ve vlastní mysli.“

Tak trochu nás v požadavcích na workaway nenapadlo napsat, že k domu musí vést cesta aspoň sjízdná, když už ne vhodná pro Harleye, což jsme si v tuhle chvíli dost vyčítali. K naší zprdeleklice ale asfaltka končila přesně u domu našich hostitelů, takže jsme si dost oddechli.

Farma v horách.

Já teda jen do chvíle, než nám byl představen Záchod. Píšu schválně s velkym Zet, protože ta věc musí nepochybně mít po x letech skladování lidskýho biologickýho odpadu vlastní inteligenci i osobnost. Když nám vysvětlovali, jak nahromaděnej materiál nakonec využívaj pro kompost (Záchod pečlivě separuje moč a ehm… to ostatní), připadala jsem si přesně jako Matt Damon v Marťanovi.

Se Sanderem na vinici.

Jako narovinu – první den jsem měla pocit, že to tady prostě nedám a jen co se objeví jinej workaway, prcháme odsud. Hippísácká domácnost estonský kdysi právničky a jejího alkoholickýho druha, že zkrátka není nic pro mě. Ale na cestování je boží to, že si člověk zboří zdi ve vlastní mysli. Teď už jsme na farmě technicky druhej týden (mezitim jsme strávili 5 dní v Requeně na sběru vína) a já píšu tenhle článek zatimco Adámek sází venku šafrán a těšim se, až zas vyrazim s kozama na procházku.

Když Iá poprvý zahýkal, měla jsem pocit, že projel pouštní expres. Fakt, to byste tu ozvěnu museli slyšet 🙂

Když jsem poprvé vzala napást místní kozí šestihlavý stádo do těch pichlavejch křovin tady, naprosto zlomyslně mi zdrhly. Než jsem s nima šla podruhý, říká mi Ingrid – pokud si na tebe nějakej kozel (maj 2) začne vyskakovat, nejjednodušší je podtrhnou mu nohy a chvíli ho nohou přidržet na zemi, on uvidí, že pánem jsi tu ty. To jsem se ještě smála při absurdnosti tý představy, netušíc, že si opravdu nedělá prdel.

Kozí wrestling? To si děláš… kozy

Když bylo potřeba přestěhovat kozám ohradu, bylo opět na mně, abych je na dvě tři hodinky vzala napást. A protože je to činnost trochu zdlouhavá, beru si s sebou běžně čtečku. Průser je, že ji mívám ve stejný kapse jako lusky karobu, který kozy dostávaj za odměnu, když je dovedeme zase domů. A ty mrchy to cejtěj. A tentokrát začal černej kozel otravovat moji kapsu tak, že by se na to skoro hodil hashtag #metoo, tak mi nezbylo, než ho usměrnit.

To se mu ale nelíbilo a rozhodl se, že mi to teda natře, a rovnou rohama do kotníků. No zkrátim to, po krátkym zápase, kdy jsem ho jenom odstrkávala, mi fakticky nezbylo nic jinýho, než toho pitomce chytnout pravačkou za roh, levačkou mu vzít přední nohy a pravym loktem ho sejmout na zem. Kdo by člověče tušil, že znalosti Krav Magy využiju na kozu?? Nicméně chvat zafungoval, kozel chvíli na zemi zahanbeně mečel a pak se radši poodešel pást k nejbližšímu křovisku.

Bylinkovej ráj a sauna v domě

Když jsme u toho křoví, tak určitě stojí za zmínku to brutální množství jak cíleně pěstovanejch, tak divoce rostoucích bylin. Volně tu potkáte mega keře rozmarýnu a hromady tymiánu, u Ingrid na zahrádce pak lány bazalky a desítky druhů máty, bobkovej list, majoránku (a možná i tu druhou, hehe), levanduli, oregano, ginko bilobu a tunu další flóry, kterou nejsem schopná ani pojmenovat, no a v neposlední řadě pole šafránu, který teď zrovna sázíme a kterýmu se tady překvapivě daří výborně. Navíc díky tomu, že je tu hodně sucho, jsou ty bylinky tak nějak koncentrovanější co do chuti i vůně a tak je tu vaření fakt požitek.

Takhle v sauně sušíme tymián, rozmarýn a mátu.

A to jsem se ještě nezmínila o tý geniální zelenině, který je tu na každym kroku plno a která nemá naprosto nic společnýho s tou bledou, estetickou a nijaknechutnající náhražkou, na kterou jsme zvyklí z českejch obchodů. To množství slunce tady dává zelenině neuvěřitelnou chuť a  vůni, takže utrhnout si na zahradě rajče je požitek srovnatelnej se zakousnutim se do žloutkovýho věnečku. Dýní jsem včera sklidila 2 vrchovatý kolečka, papriky na tebe jukaj z každýho druhýho keře. Jo a je tu mandlovej sad. A to se z toho pak vaří samo. Tady ti stačí sůl a každý jídlo je jak z gurmánský restaurace, fakt.

No a nežili bychom u Estonců, aby neměli v domě pravou estonskou saunu. Když jsem se ptala, jestli ji používaj i v horkym létě, koukali na mě jako na blázna, jasně že jo, zhruba jednou tejdně! Nemyslela bych si, že něco takovýho zažiju uprostřed Španělska, ale to jsem si nemyslela o hodně věcech 🙂 A tak si ji občas večer roztopíme, vezmeme si na hlavy legrační plstěný saunový klobouky, který Ingrid vyrobila a který Estonci používaj, aby jim v sauně nebylo moc vedro a prostě se sauníme.

Jenom s tim zchlazenim to není uplně ideální, protože místní sprcha je jenom spádová a teče dost malym pramínkem. Což ale poserovi jako jsem já, neschopnýmu si dát pořádně studenou sprchu, vlastně vůbec nevadí

Ještě by neškodilo dodat, že celá farma jede jenom na sluneční energii, a překvapivě to na elektřinu bohatě stačí. Jen teda žádná wifi, suchej záchod a spádová voda…to jsou věci, kterejm bychom se na cestách možná radši vyhnuli, vzhledem k tomu, že žijeme v provizorních podmínkách celou dobu… Na druhou stranu tu máme postel i s povlečením, což je komfort, kterej zažíváme po 5 měsících cestování prvně :).

A tak si tady žijem lidi vedle 6 koz, osla Iá, kterej ze všeho nejradši požírá bylinkovou zahradu, hruboststýho jezevčíka Luny, která noc co noc štěkánim odhání divoký prasata, 2 hus, nespočetně slepic a kuřat, králiků, křepelek a zrzavýho kocoura, vaříme z místních zdrojů a máme se parádně 🙂

Pod náma je krásně vidět celá farma i s mandlovym sadem, vinicí a šafránem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Poháněno WordPress.com..

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: