Jeskynní dům, Harley bar a království tapas v okolí Puente Arriba (Andalusie, Španělsko)

Když už nám po třech tejdnech ve Valencii začala bejt trochu dlouhá chvíle a taky kromě sběru vína nebyla žádná další práce na obzoru, rozhodli jsme se vypravit do města za internetem (v horách nebyl signál ani na data). V malý kavárně s těma nejlepšíma olivama na světě jsme brouzdali po workaway a hledali nějakej novej přístav, když tu nám pinkl mail.

K našemu velkýmu překvapení ale nebyl od nikoho, komu jsme přes workaway psali my. Ozval se nám sám od sebe nějakej Duncan z Andalusie, že se mu líbí náš profil a jestli bychom jim nechtěli přijet pomoct zvelebit jejich jeskynní baráček, bývalý BnB. A protože na tyhle „náhody“, jako když ti někdo napíše zrovna během těch 4 hodin, kdy máš po měsíci poprvý net, kor když právě hledáš novej workaway, věřim, vyrazili jsme.

Cestu jsme zmákli za den a byla paráda pozorovat, jak se směrem na jih mění krajina. Z pomerančovníkama obrostlý Valencie se postupně směrem ke Granadě začala stávat poušť. Zeleně bylo míň a míň až nakonec zůstaly na terakotovejch polích jenom olivovníky a mandlovníky. Minuli jsme Granadu a pokračovali dál směr Baza. A už nám pomalu ale jistě docházelo, že to s tou jeskyní mysleli naprosto vážně. Architektura je takhle na jihu úplně odlišná od všeho, co jsme kdy viděli.

Jak jsme se později dozvěděli, takhle část Španělska byla kdysi celá pod mořem, a když se na to člověk tak podívá, snadno okolo ty podmořský reliéfy vidí. A lidi toho chytře využili, velká část domů má postavený jen čelo, a zbytek je prostě vyhrabanej do skály. Potřebuješ další místnost? No problemo, prostě vezmi bagr a vykutej si ji.

A přesně takovej je i dům rodiny Tanyi a Duncana. Mrzí mě, že od nich nemáme moc fotek, ale zkrátka jsme si u nich ten čas tak užívali, že jsme naprosto zapomínali fotit. Ale v dubnu se k nim budeme vracet pro motorky, tak tenhle článek určitě doplním.

Duncan, Tanya i jejich děti Lola a Zeb jsou vlastně Britové, ale ve Španělsku se usadili už zhruba před 4 rokama, a jak sami říkají, neměnili by. Sami si zvykli na pomalejší tempo života a ani to, že okna, který měly bejt zasazený den před našim příjezdem nebyly hotový ještě ani v době našeho odjezdu, je nerozházelo. Parádní taky bylo, že netrvali na tom, aby jakákoliv práce, kterou jsme na domě dělali, byla precizní. ‚Vždyť žijeme v jeskyni,‘ vždycky říkali.

A tak jsem se naučila položit a vyspárovat kachličky za krbem, opravit a natřít fasádu, postavili jsme s Adamem „flower bed“ (takovej mega květináč z kulatin), zrestaurovali  jsme starou kuchyňskou linku , Adam s Duncanem zvelebili jejich prázdninovej domek, kterej budou pronajímat, v asi 25 km vzdálený vesnici, připravili jsme dřevo na zimu a kompletně společně zrenovovali obývák, kterej poprvý začli i používat.

Do toho jsme se s Tanyou střídaly ve vaření a vůbec se nedivim, že jsme za ten měsíc u nich přibrali pár kilo, protože každej večer to byly skoro orgie 🙂 Tanya je fantastická kuchařka a jídlo ve Španělsku je tak kvalitní, že vařit byla čistá radost.

Kolem je spousta farem, kde se dají koupit čerstvý choriza, vejce jsme brali od chovatele dravejch ptáků, papriky nám nosila sousedka a dvakrát v tejdnu jsme vyráželi na trhy, kde prodávali tu nejvoňavější zeleninu na světě. Mám pocit, že jsme nikdy v životě nesnědla tolik rajčat, jako tam 🙂 Tanya navíc při našem příjezdu koupila jamon, čili celou sušenou nohu prasete, ze který se na tenký plátky odkrajuje ta nejlepší šunka. Já jsem ji zase na oplátku naučila vařit guláš. Chutnal jim tak moc, že mě donutili uvařit jim dalších 10 litrů, který zamrazili a naservírovali na Vánoce rodině!

Co ze španělskýho jídla ještě opravdu stojí za zmínku, jsou tapas, vlastně takový jednohubky. V hospodách si je samozřejmě můžete koupit, ale je zvykem dávat nějaký tapas ke každýmu alkoholickýmu nápoji. Za tapas se označuje vše od misky brambůrků nebo oliv, po malej talířek s masovou směsí, bagetku s rajčaty a jamónem nebo kousek tortilla de patatas. Záleží jen na restauraci/hospodě, jakou úroveň jejich tapas budou mít. Naše nejoblíbenější byla bageta s opečenym jamónem a masový koule v omáčce, který dělali v Harley baru El Rincón.

Když nám Duncan říkal, že ve vedlejší vesnici je něco jako motorkářskej bar, popravdě jsme žádný velký očekávání neměli. Vevnitř nám ale totálně zamrzly ksichty. Něco takovýho jsme nikdy neviděli! To byl Harley bar, jak má bejt. Po stěnách všude rozvěšený nádrže, světla byly udělaný z kol, ze sloupu trčel celej předek starý Hydra Glide (jako když projíždí zdí na nástupiště 9 ¾) a pivo se točilo z pravýho HD motoru.

Majitel, když nás slyšel přijet, se rovnou vyběhl podívat, na čem jsme dorazli, a když zjistil, že na Sportsterech, dával nám od tý doby vždycky nějaký to pivo zadarmo.  (Tolerance 0,5 je paráda, co si budem říkat!) A v den, kdy jsem byla smutná, protože jsme poprvý položila Yolandi na kruháči, nám vyprávěl o svejch motorkách a my jemu o naší cestě (což bylo vtipný, protože on mluvil jen španělsky a moje znalost týhle řeči létama tak nějak vyvanula) a dostali jsme od něj na rozloučenou parádní trička.

Měsíc strávenej s Tanyou a Duncanam řadíme nepochybně k jednomu z našich nejhezčích na cestě. Byli jsme jejich úplně první workawayeři a bylo naprosto boží, že během tý doby, kterou jsme s nima strávili, jsme se stali součástí jejich rodiny. Myslim, že nikdo z nás nečekal, že si všichni společně tak moc sedneme a popravdě všem nám bylo do breku, když jsme na začátku prosince odjížděli. Dokonce odmítali i jenom myšlenku, že by si měli pozvat nějaký jiný workawayery 🙂 Nicméně na nás budou mít ještě nějakou dobu památku, protože Tanya si ode mě nechala jeden večer (téměř střízlivá) vyholit na straně podhol a Lola vyhrabala na blešáku motorkářskou džínovou vestu, kterou poslední 2 týdny našeho pobytu vůbec nesundala. 🙂

A protože jsme od nich odjížděli do Čech a potom za prací do Norska, zůstaly v jeskynní garáži i naše motorky, pro které se v dubnu budeme vracet. A už se nemůžeme dočkat.