Náš původní plán strávit zimu na Kanárech nám bohužel na začátku listopadu padnul. Částečně kvůli těžce se ztenčujícímu rozpočtu, a laxnost španělskejch úřadů, kde si nebyli schopný uvědomit, že ČR patří do Evropský unie, taky zrovna nepomohla. Ale protože už jsme si zvykli, že na cestách je ti pevnej plán platnej asi jako Raiffeisen bance krizová komunikace když na ni naběhne Laktační liga, celkem pružně jsme uštrikovali náhradní variantu.
Motorky jsme ustájili u našich přátel v Andalusii a během prosince v Čechách intenzivně hledali zimní stáž. Destinace nám byla v podstatě na salámu, rozhodující byla letecká dostupnost a výdělek.
Den před Vánocema se na nás usmálo štěstí a rozhodnuto bylo prakticky hned – vracíme se do Norska. V lyžařském středisku Hemsedal poptávala majitelka úklidové firmy nové síly, a kromě práce na hotelu nám slíbila i job v restauraci na sjezdovce.
Camilla je zaměstnavatel, jakýho prostě chceš. Od začátku neuvěřitelně milá, hned se nabídla, že pro nás zajedou na letiště – což by nebylo zas tak divný, kdyby letiště nebylo víc než 3 hodiny jízdy. Skeptická česká dušička velí podezírat, kor když nás ubytovala v jedný z nehezčích horskejch chat, v jaký jsem kdy byla. To, že ten barák měl celej náš tým 8 lidí jenom pro sebe, byla naprostá paráda. Perfektně vybavená kuchyň, krb, dokonce nás čekal i krásnej vánoční stromek.
Kdo čeká na háček, tak ten… vlastně nepřišel. Camilla i její manžel Terje byli naprosto skvělí od začátku do konce, a i když sezona byla letos i tady na horách hodně slabá a zdaleka nebylo tolik práce, v kolik jsme doufali, stejně pro nás dělali všechno, co mohli.
Čtvrtky až neděle jsme trávili úklidem buď na luxusním hotelu, nebo jsme šůrovali apartmány v levnější ubytovně. Pátky a soboty jsme navíc pracovali až do večera v restauraci Skistua, kde se úderem 4. hodiny rozjíždělo tzv. “afterski” vždy s živou rockovou kapelou.
Adam i já jsme oba v práci za barem zběhlí a norský systém nám díky létu v Oslu nedělal žádné problémy a tak jsme spokojeně lili hektolitry Jégra a piva do hlav šílenýho davu, kterej křepčil v lyžákách na stolech, až lítaly třísky. Vždycky jste se taky mohli spolehnout na to, že část osazenstva bude oblečená, jak kdyby zrovna vypadla ze Ski Akademie – retro lyžování na norskejch horách zjevně fakt jede!
A volný dny jsme si po těhle maratonech vždycky vyloženě užívali – Adam spokojenej jak prase v žitě, že má konečně pořádnou wifi a může hrát hry a já zas chodila na dlouhý procházky s Dominikou, mojí zlatou Slovenkou, která i s přítelem Peterem bydlela s náma v domě.
Že jsme narazili zrovna na tyhle dva, považuju za parádní dárek osudu. Normálně se na cestách krajanům spíš tak trochu vyhejbáme, asi že na nás zatím nijak zvláštní stesk po rodný hroudě (vyjmu-li rodiny a přátele) nepadl. Ale s timhle párečkem jsme byli kamarádi hned od první noci, kdy nám krkem prolili nesmlouvavě lahev borovičky. Na počest Domčinejch narozenin jsem dokonce po 15 letech pila vodku, a fakt, že jsem se z ní nepoblila já, ale ona, mě udivuje doteď.
Nikdy nezapomenu na záchvat smíchu první večer, kdy Peter, jehož angličtina není zrovna hvězdná, dá-li se o ní vůbec říct, že je, zamyšleně poslouchal náš rozhovor s Karolisem, našim litevskym kolegou, a z ničeho nic se ptá:” A čo to vlastně znamená to jebať?” Dlouho nám trvalo rozklíčovat, že “jebať” a “yeah, but” znějí litevským přízvukem dost podobně.
Celkově jsme rádi, že jsme tuhle kapitolu zažili. Dala nám Camillu – další parádní kontakt v Norsku, vzpomínky na dechberoucí scenerie i vhled do horský architektury a dva parádní kamarády, který v tuhle chvíli zrovna mířej na Island. A to i přes to, že angličtina není zatím zrovna jejich silná stránka. Ale měli koule na to vyrazit a takovejch lidí si já moc vážim.
Ale teď už vyrážíme pro motorky do Španělska a zpátky na cesty!!!
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď