Přesně. Jako v Hobitovi od Tolkiena. Ale je to naprosto výstižnej název pro naše putování pro motorky do Španělska a zase zpátky na sever, který trvalo přesně 31 dní. Sice jsme cestou nepotkali žádnýho draka, ale dramatu, příběhů o přátelství, nezištný pomoci cizinců i průserů se dočkáte. A bude i svatba.
Jako první nás čekal let do Čech. Kamarádi Radka s Filipem chystali totiž svatbu a nás požádali, abychom jim šli za svědky. Zařizovat proto rozlučky se svobodou ze zahraničí s tím, že v pátek v noci přiletíš, rozlučky budou v sobotu a v pondělí už máš bejt v letadle do Španělska, byla zábava, kterou doufám, že už si nikdy nezopakuju :).
V praxi to vypadalo tak, že na chatu, kde byla holčičí rozlučka, jsme dorazili s Adámkem v sobotu v 1 ráno. Do 4 do rána jsem já vařila guláš a Adámek plnil balonky vzduchem a sebe pivem. I přes totální spánkovej deficit se ale obě rozlučky podařily na jedničku a my mohli v pondělí vyrazit na další cestu. Museli jsme se totiž stihnout vrátit do svatby, která byla za necelý 3 týdny.
Cesta do Španělska byla pohodová. Na letišti v Malaze se i ve 2 ráno našel barman ochotnej otevřít naše duty free víno a ráno jsme naskočili na autobus do Bazy. Bylo by bejvalo o trochu lepší, kdybychom se ujistili dřív než noc před odletem, že s náma naše britská rodinka opravdu počítá. Takhle to bylo plánování trochu natěsno, ale i tak jsme se nakonec šťastně shledali a strávili u nich parádních pár dní, během kterejch jsme provedli předsezónní údržbu motorek, navštívili náš oblíbenej Harley bar i jarní festival a vyblbli se na kánoích v místním potoce. A pak už jsme vyrazili na cestu. Ve Španělsku jsme si užili ještě jednu krásnou noc a den na Costa Brava a došlo i na moře ❤
Vzpomínky na cestu přes Francii jsou… řekněme rozporuplné :). Na jedný straně jsme objevili zatim asi náš nejoblíbenější kousek týhle divnozemě (sorry, ale na společný záchody bez prkýnek a toaleťáků si nezvyknu nikdy) a to oblast Millau a okolí. Tam je to prostě na motorky jak dělaný. Dechberoucí scenérie, parádní silničky a atmosféra fakt jak někde ve Středozemi.
Na druhý straně ale byla dost situace ztěžující jazyková bariéra. Jasně, je naše chyba, že neumíme francouzsky. Dohromady se s Adámkem domluvíme 7 řečma, ale fránina mezi ně prostě nepatří. V situacích, kdy jsme dojížděli do kempů až po zavírací době recepce a museli jsme si telefonovat s majitelkou, jestli můžeme objet závoru a zaplatit jí až další den, se ještě komunikace pomocí směsice angličtiny, němčiny a pár francouzskejch slovíček, který jsme stejně neuměli vyslovit, dala brát s humorem. Ten nám ale následující ráno došel.
Chystali jsme se vyrazit brzo, abychom v avizovaným celodenním dešti urazili aspoň nějakej kus. Motorkář míní, motorka mění. Při rozjezdu praskl Yolandi řemen. A to byl průser, protože bez něj se jet nedá a náhradní jsme neměli, nehledě na to, že bychom ho v dešti na louce asi jen těžko měnili. Nezbylo než zavolat asistenční službu, která nám nakonec po pár hodinách zajistila kontakt s odtahovkou. Samozřejmě řidič neuměl jinak, než francouzsky, a tak byla telefonická domluva dost složitá. Kliku jsme ale měli v tom, že nejbližší Harley byl těsně na hranici placený odtahový vzdálenosti a protože jsem se předtím radši telefonicky ujistila, že náhradní díl mají a na opravu nás vezmou okamžitě, odpoledne jsme tam dorazili.
To, že na recepci měly dámy úroveň angličtiny dítěte 2. třídy, bylo ve Francii vítaným překvapením. Naše radost trvala do chvíle, než se jim podařilo mi sdělit, že náhradní řemen nemají. Když jsem namítla, že proto jsem tam ráno volala, mile mě ujistily, že mi příjemce hovoru pravděpodobně nerozuměl. To už nás oblejval ledovej pot, protože na cestu zpátky do Norska jsme měli poslední trošku pečlivě vypočítanejch peněz a už výměna řemenu byla krutou ránou. Nemluvě o tom, kdybychom museli Yolandi dostávat na vlastní náklady jinam nebo hledat přenocování. Harleyluja, nakonec vhodnej díl přece jenom ale vyhrabali.
Nechval dne před večeří, zaznělo ale v Saturninovi a my se opět přesvědčili, jak hluboká je to pravda. Když už jsme totiž na výměnu čekali 4. hodinu, představa výše účtu nás už dávno pohroužila do mdlobnýho mlčení a z tváří se vytratil i ten nejposlednější ruměnec vína z předchozího večera. Hodinová sazba v Harleyi totiž zatím nikde, kde jsme byli, neklesla pod 100 euro. Přičti k tomu díl za 350 a vyjde ti hloubka prdele, ve který jsme se v tu chvíli nacházeli.
Long story short, opět jsme se přesvědčili, že ačkoliv má Harley Davidson punc značky pro zbohatlíky, pod lesklou slupkou je zlatý jádro. I přesto, že konverzace s místním osazenstvem byla prakticky nemožná, vedoucí dílny nám vyrazila dech. Při placení nám na papírek napsala, kolik jsme měli platit, celý to přeškrtla a napsala polovinu. Ve výsledku nás celá tahle sranda vyšla jen na 250 éček, což není ani cena dílu. Mám za to, že z naší bagáže, vzhledu a pár krátkejch vět pochopila, co jsme zač a zase nám ukázala, že Harley je rodina všude na světě.
V Německu nás den potom zastihlo sněžení, který jsme první den díky mega příjemnýmu majiteli kempu přečkali pod přístřeškem. Druhej den jsme ale museli vyrazit a teda cesta vánicí s totálně sjetou zadní gumou (nová na mě čekala až v ČR) byla dost hororová. I přesto, že nám totálně mrzly zadky i předky a o prstech jsme dávno nevěděli, nakonec jsme úspěšně a včas dorazili do Čech. Svatba byla krásná, v neděli jsme na Den matek objaly naše nejúžasnější mámy a v pondělí vyrazili zpátky do Norska, kde už na nás zase čekal plac na stan v Ekeberg kempu a naše starý místa v práci z loňskýho léta.
A další léto pod stanem mohlo začít.
Homeless Harleys 
Zanechat odpověď