Tons of Rock, rybaření na Atlantic Road, země obrů a novej domov

Už snad od února Adámek nadšeně horoval, že pro mě s Arnem (majitelem kempu v Oslo) maj perfektní dárek ke třicátinám uprostřed léta. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že by tim mohl bejt fakt, že se prakticky na moje narozeniny promění kemp ve festivalový městečko pro Tons of Rock – snad největší rock metalovej fesťák v Norsku. A my na něj od Arneho dostali VIP lístky.

Dropkick Murphys, In Flames, Slayer, Powerwolf, Amaranthe, The Hu, Kiss, Volbeat, Def Leppard, Dream Theatre, Mayhem, Bury Tomorrow, Behemoth, Satyricon a další, to byla prostě hvězdná sestava. Já se osobně hlavně nemohla dočkat Dropkicků, protože jejich Rose Tattoo je pro mě a pro Adámka něco jako kultovní písnička a celkově je naprosto miluju a nemohla jsem uvěřit, že je uvidim naživo.  A musim na 100 % říct, že nezklamali ani jednim jedinym chlupem z jejich vystoupení. Mělo to koule, mělo to šťávu a já umírala blahem celou dobu.

Druhym „nej“ festivalu byla moje srdcovka Powerwolf. Průser byl, že jsme si až trochu moc užívali pohodu a jídlo ve VIP zóně, když nám došlo, že koncert začíná za 10 minut na zadní stagi, a že nejspíš nemáme nejmenší šanci dostat se dopředu. Po tom, co jsme na nich byli v Praze a zezadu viděli kulový, to pro mě bylo obrovský zklamání. Ale vlítli jsme ke stagi a s ulehčením zjistili, že Norové jsou celkem pohodáři, a na mačkání se vepředu je moc neužije. A tak jsme se s klidem dostali do druhý/první řady, kde nám hrozně příjemnej pár udělal místo a tak jsme nejen viděli nezapomenutelnej koncert v plný kráse, ale ještě jsme si našli super kamarády, se kterýma jsme prakticky strávili zbytek fesťáku 🙂

Všechny koncerty byly perfektní, ale vypíchnu ještě dva. In Flames, Adámkovu srdcovku, kterou jsme si parádně užili a já si poprvý zkusila crowd surfing (že to v šatech nebyl nejlepší nápad, mi došlo celkem brzo, ale moc se s tim už dělat nedalo). A The Hu: mongolský hudební těleso, který neskutečnym způsobem kombinuje tradiční mongolskou hudbu s metalem. Ještě teď mi jde mráz po zádech.

Zkrátka se náš kemp a okolí proměnil na 3 dny v prostředí, který mi při cestování chybí snad úplně nejvíc. A byl to ten nejlepší dárek, kterej jsem ke třicetinám mohla dostat. I když noc v hotelu od kolegů z práce, který správně uhodli, že postel a vlastní sprcha je uplně nejvíc a celej fantasticky naplánovanej den od Adámka, rozhodně nezaostávaly.

Na konci léta jsme se rozhodovali, co dál a při čekání na nejrůznější odpovědi týkající se práce a bydlení jsme se rozhodli udělat si malej výlet. Dlouho jsme totiž pošilhávali po Atlantic Road – soustavě ostrůvků na severu Norska, který jsou spojený mostama a má z nich bejt kulervoucí výhled. Když jsem se navíc dočetla, že jeden z mostů je jedním z nejslavnějších rybářských míst Norska, měli jsme jasno. Projedeme si Atlantic Road, poprvý v životě zkusíme zarybařit a cestou zpět se konečně podíváme do země obrů – národního parku Jotunheimen.

Cesta na sever byla místama už docela studená, ale zase se potvrdilo, že i cesta může být cíl. Tak nádherná krajina, jakou jsme projížděli, se jen tak nevidí a my si užívali každou minutu cesty. Naproti tomu byla celá Atlantic Road docela zklamání. Je to jen asi 10km cesta po ostrůvcích, hezká, kdybychom jí projížděli někde cestou někam, tak určitě zajásáme, ale jako cíl dvoudenního putování to takovej hit nebyl. Co nás ale vyloženě chytlo, bylo rybaření.

Ani já ani Adámek jsme v životě nerybařili a tak jsme si v Biltemě (kříženec mezi Obi, Harrod´s a Ikeou) koupili sadu na rybaření v kufříku. Že je nejspíš dětská nám došlo ve chvíli, kdy jsme ji na místě vybalili a porovnali náš prut s vybavením ostatních rybářů. Ale to nás nemohlo odradit. Na YouTube jsme si pustili pár videí, jak navlíknout vlasec, návnadu a celkově nevypadat u rybaření jako debil a šli jsme na to. Na rozdíl od spolurybařících jsme taky byli vybaveni pivem, který jak víme z filmů, je povinná výbava každýho rybáře, a který nám ostatní nepokrytě záviděli. Českej standard je zjevně v zahraničí neznámý.

To byl ale asi taky jedinej náš plusovej bod, protože už nahození vlasce do vody se ukázalo mnohem složitější v praxi než v teorii na YT. Když se nám zamotal potřetí a vypadal, že už nikdy rozmotat nepůjde, zjevně se nás zželelo třem mladejm Němcům, který do tý doby s dost blbě skrejvanejma úsměvama sledovali naše počínání. Nicméně nám velmi ochotně dali rychlokurz rybaření a přesně ve chvíli, kdy nám jeden z nich tvrdil, že máme blbej prut i blbou návnadu (což jsme už tak trochu tušili) a že v těchle vodách nemáme šanci nic chytit, něco zabralo. Týpek byl tak překvapenej, že mu prut málem vypadl z ruky, ale nakonec přece je vytáhl rybu! Teda…skoro. Asi dva metry pod mostem se jí podařilo se vykroutit a zmizela v hlubinách. Ale my už věděli, že máme šanci. Kluci nám popřáli hodně štěstí s večeří a odešli a Adámek přepnul do módu: lovec. Během následující půl hodiny vytáhl z vody dvě krásný rybky a okolo stojící rybáři se pomalu začínali stahovat blíž. Nikdo z nich totiž do týhle chvíle nevytáhl ani mřenku.

Přesvědčená, že si to chci taky zkusit, jsem následně zasekla (?) já. Po chvíli cejtim tlak. Začnu navíjet. No ty vole, vypadá to na velrybu, říkám si. Tahám a tahám. Fakt jsem vlasec odvinula takhle daleko? To snad není ani možný. Parodie na prut se ohejbá, přitahuju blíž a blíž. Už nemůžu. Adámek přebírá prut a tahá. Rybáři už se nás nevěřícně ptají, jestli tam máme rybu. Odpovídáme, že podle váhy by to klidně mohl bejt Jason Momoa, ale kdo ví. Adámek tahá. Kurňa ta potvora už musí bejt skoro u nás..už…už… prut praská, letí do vody. Tlak povolí. Smutně taháme zbytky ven. Aquaman unikl. Ale i tak večeři už máme. Zabitou a vykuchanou pomocí YT videí, jak jinak. Nacházíme ale perfektní místo na přespání, dokonce jsme z něj museli odklidit pár křemenáčů, aby bylo kde postavit stan.  A tak pečeme rybky nad ohněm a těšíme se do Jotunehimu, země obrů.

Další den vyrážíme do Jotunheimen, jednoho z nejhezčích přírodních parků Norska.  Chystáme se na Bessogen, nejslavnější trek. Dorážíme večer za zimy a deště, ale přesto optimisticky stavíme stan. Další den si radši ověřujeme na recepci, že Bessogen je průchozí. Slečna se nás vykuleně ptá, jestli nám nevadí ten avizovanej orkán a my se proto rozhodujeme pro jednodušší trek kolem jezera. No ještě že tak! I po něm máme dost, přece jen jdeme v hadrech na motorky, nový martensky už zdaleka nevypadaj jako nový. Ale scenerie je úžasná a druhej den se vracíme do výchozího bodu lodí.

Cesta z Jotunheim je o prsty, zima náma cloumá každou vteřinu. Ale nakonec jsme se vrátili do Osla a strávili poslední noc v kempu na zavřený recepci, kde taky nakonec padlo rozhodnutí – i přes lákavou nabídku letecký firmy pro Adámka v Dánsku zůstaneme v Norsku minimálně přes zimu, už kvůli nutnosti přesunu a vyřizování papírů těsně před zimou.

Aspoň můžeme dál pořádat tyhle večeře s kamarádama 😄

Hledání domova nebylo snadný, protože prohlídky bytů, na který jsme psali před odjezdem na sever, byly jen zklamání. A tak jsme jedno nedělní odpoledne seděli na obrubníku na benzínce a nevěděli, co dál, protože ke kamarádům kuchařům z mojí práce, kde jsme měli přespat, jsme mohli až v 8 večer, kdy se vracej. A pinklo mi oznámení, že se můžem do 30 minut přijet podívat na pronájem malinkýho baráčku, kterej jsme měli v merku. Cesta zabrala podle map 25 a tak jsme souhlasili. A tak jsme našli baráček za super cenu, ve kterým bydlíme doteď. 30 km od Osla, se zahradou a kůlnou na uskladnění dřeva i motorek. Já si našla práci ve městě půl hodiny odsud. Adámek zatím jezdí dělat do barů v Oslo a mezitím hledá práci na letišti. A tak jsme si tu v klidu žili… až přišel koronavirus.

Vánoce s kamarádem Jackem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Poháněno WordPress.com..

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: