Včera to byl rok, co jsem publikovala poslední článek. ROK. Uplně mi jde mráz po zádech, že uběhl rok života a připadá mi to spíš jako měsíc.

Když jsme začali cestovat, měli jsme přesně opačnej pocit – po roce jsme se ohlídli zpátky a říkali si, že nám připadá, že jsme na cestách dobrejch 5 let, tolik zážitků bylo. Až si Adámek občas stěžoval, že chce přestat pořád někam pospíchat a prostě zpomalit. A jak zpívají Pussycat Dolls v jedný mojí guilty pleasure písničce – Be careful what you wish for cause you just might get it (neboli hezky česky – bacha na to, co si přeješ, protože by se to mohlo vyplnit) – se tak stalo.

O koronaviru se toho psalo spousty a já tady popravdě nechci nijak rozebírat proč, jak, odkud…ale spíš následky, který to mělo na nás osobně. Takže to vezmeme hezky popořádku.

V říjnu 2019 jsme se nastěhovali do baráčku u letiště, jak jsem psala v minulém článku. Byla to taková samota u lesa, za potokem doleva a u třetího pole od kravína už to najdeš. Po celym tom čase, kdy jsme neustále bydleli buď s někým v domě, nebo ve stanu (čili se všema v okruhu kilometru), to byl doopravdickej balzám na duši i nervy. Ticho a klid, sousedi daleko, příjemná zahrada, topení dřevem v krbu.

Pravda, taky to mělo svoje mouchy, jako hučící letadla přímo nad hlavou, nejbližší krám 5 km daleko, autobusové spojení jenom v úterý a v dubnu. Což byla pikantérie obzvlášť s příchodem zimy, kdy motorky byly nepoužitelný a tak se mi cesta do práce protáhla z půl hodiny na hodinu a půl až 4 hodiny. Musela jsem totiž vystřídat 2 autobusy a vlak a na přestupy jsem mívala štědré 2-4 minuty. Další spoj jel pak až za hodinu. A když už jsem to stihla, tak se občas taky stalo, že se autobus na zastávku jednoduše neobtěžoval zajet a mně nezbylo, než tu hodinu dojít ve vánici pěšky. Ale pořád lepší, než Adámek – o víkendech musel v Oslo čekat 3 hodiny na první autobus a tu poslední hodinu pak musel pěšky vždycky. A na rovinu přiznávám, že totálně vyřízená po směně v práci jsem i v noci radši stopovala (promiň, mami) než abych se musela tu hodinu táhnout domů. Norům ke cti musím přiznat, že celou cestu jsem šla pěšky jen jednou jedinkrát, jinak mi i ve 2 ráno vždycky někdo zastavil.

V domečku se mimo jiné dalo topit jenom v obýváku, a to klimatizací (proč, v Norsku!!) a krbem, což by bejvalo bylo fajn, kdybychom měli peníze na dřevo, a ty jsme neměli. V noci jsme spávali v teplákách, svetrech a čepici a stejně to nestačilo. Ale i přes to všechno ten klid vyvážil všechny nepříjemnosti.

Ale přišel březen a s ním se koronavirová krize prohloubila natolik, že všechny restaurace a bary byly z nařízení vlády uzavřeny a my tak přišli o práci. Což byl průser, protože jsme věděli, že ještě jeden nájem dohromady dáme, ale víc určitě ne. Naštěstí se ale opět ukázalo, že máme šťastnou hvězdu. Majitelé toho baráčku mají cca 10 km od nás velkou kravskou farmu. A tak jsme se zeptali, jestli bychom si u nich nemohli alespoň část nájmu odpracovat. S tím naštěstí souhlasili a tak jsme několik týdnů dojížděli k nim a natírali každou budovu, která nám přišla pod ruku.

Začátkem léta se podniky znovu otevřely a svět se tvářil, že se vrací do normálu. No, všichni víme, jak to dopadlo. A tak jsme si s blížícím se koncem léta pohrávali s myšlenou, že by možná nebylo od věci se na zimu přece jen přestěhovat někam, kde dojíždění do práce nebude nekonečný jak třítýdenní lockdown v Čechách.  Blbý akorát bylo, že přes hubený léto jsme spotřebovali i tu malou finanční zálohu, kterou jsme ještě měli, a tak jsme neměli jak zaplatit depozit na nový bydlení.

Možná (někteří zcela určitě) si řeknete, že si některý věci vymejšlim, že to už nemůže bejt pravda. Faktem ale zůstává, že dva dny potom, co jsem se v práci zmínila o tom, že hledáme nový bydlení přímo ve městě (Lillestrom, cca 15 km od Osla), abych mohla do práce chodit ideálně pěšky, dal výpověď z bytu našeho kuchaře současnej nájemník. A tak nám byl nabídnutej byt 15 minut od mojí práce za přijatelnej nájem s tím, že depozit můžeme postupně splácet. A tak jsme se 1.11. stěhovali.

Tentokrát nám ke stěhování nestačily motorky – za prvé proto, že už na ně byla dost zima a za druhé protože, že novej byt byl bez vybavení. To nám zas až tak nevadilo, protože baráček byl původně taky, a tak jsme veškerej nábytek sehnali za odvoz na finn.no.  A musim říct, že je hrozně vidět, jak jiná je tady úroveň bydlení než třeba v Čechách. Neumim si představit, že bychom v ČR získali zadarmo to, co tady. Gauč, konferenční stolek, velká dvojpostel i s matracema, stolek pod televizi, televizi, a to všechno ve vynikajícím stavu. Ještě jsme si z nabídek vybírali, aby se nám to hodilo k sobě barevně 🙂 Je ale fakt, že na to mě upozornila už tenkrát Káťa, když jsme poprvé přijeli do jejich bytu v Drammen, kterej měli nádherně vybavenej, že to taky bylo všechno jen za odvoz.

A tak jsme hledali levnej pronájem auta, abychom to odvozili. Narazili jsme na půjčovnu Rent a Wreck, kde vám za pár noků půjčí starší pikslu, na který jsou sice léta v provozu vidět, ale funkci to nijak nebrání. A ještě si můžete vybrat velikost. Nicméně řídit po několika letech ježdění na motorce auto, a hned celkem rozměrnou dodávku a diesel k tomu, to teda bylo výživný. Nicméně zvládli jsme všechno, díky Adámkový jedinečný tetris schopnosti na dvakrát odvozili a večer si tak mohli dát zaslouženýho panáka Jacka (jak jinak).

Tenhle náš novej mikro byt je pro nás ideální, navíc je celá novostavba parádně udělaná, takže nejen, že je tu teplo a sucho i dole ve „sklepě“, ale hlavně není slyšet nic z bytů okolo. Takže moje nejnenáviděnější součást bydlení v paneláku, že je všechno slyšet, se tady naštěstí nekoná.

Restaurace a bary se na začátku března zase uzavřely a tak máme další nedobrovolný prázdniny. Kéž by se aspoň daly využít na cestování! Ale je tu ještě zima a tak motorky zatím pořád odpočívají na farmě a čekají, než si je tak za měsíc, měsíc a půl vyzvedneme. Steakhouse, kde pracuju jako asistent manažera, využil čas k rekonstrukci a všichni doufáme, že potom vůbec ještě otevře.

Ale vzhledem k tomu, že se rok s rokem sešel a vlastně se nic nestalo, začínáme uvažovat, jestli se náhodou naše norská etapa nechýlí ke konci. Máme tak nějak oba pocit, že už nám to tady celkem stačilo a rádi bychom se zas přesunuli jinam. Přece jen není Norsko zemí, ve který bychom chtěli žít. Pevně doufám, že až budu psát článek za rok v březnu, že to bude z jiný země…